já I
[jaː], 2. p. [mňe], [mne]
(2., 4. p. mě, mne, 3. p. mi, mně, 6. p. mně, 7. p. mnou)
zájmeno osobní 1. osoby čísla jednotného
1.
označuje mluvčího dané promluvy:
Já jsem Tereza.
Pojď ke mně.
O mně se nemluvilo.
Dej mi pokoj!
Neodjíždějte beze mě.
Se mnou nepočítej. s mou účastí, mým souhlasem
Zastavte se u mne. v mé kanceláři, u mne doma
• tvar 1. p. se užívá v několikanásobném podmětu:
Já a můj manžel jsme dělali, co jsme mohli.
• při rozvíjení zájmenného podmětu:
Já hloupý jsem to neviděl.
Začalo mi být na zvracení, ale já blázen závodil.
• při důrazu a protikladu:
Jak to mám já vědět?
Tys to viděl, já ne.
• v případě elipsy (pomocného) slovesa a u neslovesného přísudku:
Já nevěděl, co říct.
Mohli mě před sezonou vyplatit a já jít jinam.
Řidič přede mnou dupnul na brzdu a já bum do něho.
2. ve 3. p.
vyjadřuje přivlastnění, přináležitost:
Minulý rok se mi vdala dcera.
Šaty se mi promočily.
Šlápl mi na nohu.
3. ve 3. p., expresivní
vyjadřuje citový postoj mluvčího, jeho zájem na ději, snahu vzbudit u posluchače zájem (tzv. dativ sdílnosti):
To je mi náhoda.
To je mi nějaká novinka.
Ty jsi mi ale vyrostl.
◊ co je v domě, není pro mě
není vhodné, rozumné, přípustné vstupovat do romantických vztahů s člověkem z téhož pracoviště ap.:
Hlavní je dodržovat pravidlo co je v domě, není pro mě. Jakmile se holka zaplete s někým z kapely, tak je zle a vždycky to tu partu nějak rozdělí.
→ doklady v korpusu
◊ já jen(om), že…
chci (k řečenému, viděnému ap.) podotknout, doplnit, vysvětlit, že…
◊ já na bráchu, brácha na mě kolokviální
pomáhat si a krýt se (nepoctivě) navzájem:
Přerozdělují si peníze ve stylu já na bráchu, brácha na mě.
V politice pořád platí známé české já na bráchu, brácha na mě.
→ doklady v korpusu
◊ já nic, já muzikant
neudělal jsem to, jsem nevinen • já o ničem nevím, nemám s tím nic společného
◊ já o voze, ty / on o koze kolokviální
jeden mluví o něčem naprosto jiném než druhý, je to zbytečná diskuse, takhle se nelze dohodnout
◊ já ti dám! expresivní
já tě (za to, co jsi udělal) potrestám • něco takového si nedovoluj
◊ jak ty mně, tak já tobě
jak ty jednáš se mnou, tak já jednám s tebou
◊ je to pro mě (velká) čest ◊ je pro mě (velkou) ctí ◊ je mi (velkou) ctí
velmi si toho vážím, jsem tím velmi poctěn
◊ kdo jsem já, abych [soudil / hodnotil / rozhodoval ap.]
nepřísluší mi posuzovat jednání druhých, vynášet soudy, rozhodovat ap. o někom, něčem
◊ pro mě za mě kolokviální vyšší
je mi to jedno, nezáleží mi na tom
◊ řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi
na základě toho, jaké knihy si člověk vybírá ke čtení, jaké má záliby ap., se dá usuzovat na jeho světonázor, intelektuální zaměření:
Lidé se rádi obklopují věcmi, které je charakterizují. Vždyť třeba úsloví řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi, zná každý z nás.
Říká se: řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi. Dnes by se spíše hodilo říkat: řekni mi, s kým vládneš a koho vládnout necháš, a já ti řeknu, jaký jsi.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[jaː], 2. p. [mňe], [mne]
(2., 4. p. mě, mne, 3. p. mi, mně, 6. p. mně, 7. p. mnou)
zájmeno osobní 1. osoby čísla jednotného
1.
označuje mluvčího dané promluvy:
Já jsem Tereza.
Pojď ke mně.
O mně se nemluvilo.
Dej mi pokoj!
Neodjíždějte beze mě.
Se mnou nepočítej. s mou účastí, mým souhlasem
Zastavte se u mne. v mé kanceláři, u mne doma
• tvar 1. p. se užívá v několikanásobném podmětu:
Já a můj manžel jsme dělali, co jsme mohli.
• při rozvíjení zájmenného podmětu:
Já hloupý jsem to neviděl.
Začalo mi být na zvracení, ale já blázen závodil.
• při důrazu a protikladu:
Jak to mám já vědět?
Tys to viděl, já ne.
• v případě elipsy (pomocného) slovesa a u neslovesného přísudku:
Já nevěděl, co říct.
Mohli mě před sezonou vyplatit a já jít jinam.
Řidič přede mnou dupnul na brzdu a já bum do něho.
2. ve 3. p.
vyjadřuje přivlastnění, přináležitost:
Minulý rok se mi vdala dcera.
Šaty se mi promočily.
Šlápl mi na nohu.
3. ve 3. p., expresivní
vyjadřuje citový postoj mluvčího, jeho zájem na ději, snahu vzbudit u posluchače zájem (tzv. dativ sdílnosti):
To je mi náhoda.
To je mi nějaká novinka.
Ty jsi mi ale vyrostl.
◊ co je v domě, není pro mě
není vhodné, rozumné, přípustné vstupovat do romantických vztahů s člověkem z téhož pracoviště ap.:
Hlavní je dodržovat pravidlo co je v domě, není pro mě. Jakmile se holka zaplete s někým z kapely, tak je zle a vždycky to tu partu nějak rozdělí.
→ doklady v korpusu
◊ já jen(om), že…
chci (k řečenému, viděnému ap.) podotknout, doplnit, vysvětlit, že…
◊ já na bráchu, brácha na mě kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
pomáhat si a krýt se (nepoctivě) navzájem:
Přerozdělují si peníze ve stylu já na bráchu, brácha na mě.
V politice pořád platí známé české já na bráchu, brácha na mě.
→ doklady v korpusu
◊ já nic, já muzikant
neudělal jsem to, jsem nevinen • já o ničem nevím, nemám s tím nic společného
◊ já o voze, ty / on o koze kolokviální
?kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
expresivní Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
jeden mluví o něčem naprosto jiném než druhý, je to zbytečná diskuse, takhle se nelze dohodnout
◊ já ti dám! expresivní
já tě (za to, co jsi udělal) potrestám • něco takového si nedovoluj
◊ jak ty mně, tak já tobě
jak ty jednáš se mnou, tak já jednám s tebou
◊ je to pro mě (velká) čest ◊ je pro mě (velkou) ctí ◊ je mi (velkou) ctí
velmi si toho vážím, jsem tím velmi poctěn
◊ kdo jsem já, abych [soudil / hodnotil / rozhodoval ap.]
nepřísluší mi posuzovat jednání druhých, vynášet soudy, rozhodovat ap. o někom, něčem
◊ pro mě za mě kolokviální vyšší
?kolokviální vyšší
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
Jako kolokviální vyšší označujeme kolokviální slova a významy, které se poměrně často užívají i v komunikačních situacích, v nichž se přednostně užívá spisovná čeština. V těchto situacích působí jako méně formální, stylově nižší.
kolokviální
Jako kolokviální označujeme slova a významy, které jsou typické pro každodenní vyjadřování a zároveň v něm nepůsobí zhruběle. Tradičně se označují jako nespisovné.
je mi to jedno, nezáleží mi na tom
◊ řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi
na základě toho, jaké knihy si člověk vybírá ke čtení, jaké má záliby ap., se dá usuzovat na jeho světonázor, intelektuální zaměření:
Lidé se rádi obklopují věcmi, které je charakterizují. Vždyť třeba úsloví řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi, zná každý z nás.
Říká se: řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi. Dnes by se spíše hodilo říkat: řekni mi, s kým vládneš a koho vládnout necháš, a já ti řeknu, jaký jsi.
Poznámka Tvar mi se neužívá po předložce a při důrazu, tvar mne má spíš knižní ráz.
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)

