břinkat
[břɪŋkat]
(3. j. -ká, rozk. -kej, čin. -kal, podst. jm. -kání)
sloveso nedokonavé
1. (co břinká ~; o co)
vydávat pronikavé, ostře zvonivé zvuky při nárazech kovových nebo skleněných předmětů:
Činely břinkají.
Meče o sebe břinkaly.
2. (kdo břinká čím)
způsobovat nárazy kovových nebo skleněných předmětů pronikavé, ostře zvonivé zvuky:
břinkat nádobím
podst. jm. Schválně mě budí břinkáním talířů.
3. hanlivé (kdo břinká na co; do čeho)
hlučně, zprav. neuměle hrát na hudební nástroj:
břinkat na kytaru, břinkat do piána
Děti břinkaly do činelů.
nedokonavé k 1, 2 → břinknout 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[břɪŋkat]
(3. j. -ká, rozk. -kej, čin. -kal, podst. jm. -kání)
sloveso nedokonavé
1. (co břinká ~; o co)
vydávat pronikavé, ostře zvonivé zvuky při nárazech kovových nebo skleněných předmětů:
Činely břinkají.
Meče o sebe břinkaly.
2. (kdo břinká čím)
způsobovat nárazy kovových nebo skleněných předmětů pronikavé, ostře zvonivé zvuky:
břinkat nádobím
podst. jm. Schválně mě budí břinkáním talířů.
3. hanlivé (kdo břinká na co; do čeho)
hlučně, zprav. neuměle hrát na hudební nástroj:
břinkat na kytaru, břinkat do piána
Děti břinkaly do činelů.
nedokonavé k 1, 2 → břinknout 1, 2
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)

