doufat
[do͡ufat]
(3. j. doufá, rozk. doufej, čin. doufal, trp. doufáno, podst. jm. doufání)
sloveso nedokonavé
1. (kdo doufá, že…), (kdo doufá v co)
očekávat s nadějí, že se něco uskuteční, mít naději, věřit:
tajně doufat
doufat v zázrak
Doufáme v jeho pomoc. spoléháme se na jeho pomoc
Stále doufala, že se změní.
Doufám, že přijdete všichni.
2. ve funkci částice doufám, doufejme
vyjadřuje naději, víru v existenci, uskutečnění něčeho žádoucího • vyjadřuje opatrné, nejisté ap. potvrzení, snad ano:
On to doufám správně pochopí a snad se neurazí.
„Už by to snad mohlo být hotové, ne?“ – „Doufejme.“
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[do͡ufat]
(3. j. doufá, rozk. doufej, čin. doufal, trp. doufáno, podst. jm. doufání)
sloveso nedokonavé
1. (kdo doufá, že…), (kdo doufá v co)
očekávat s nadějí, že se něco uskuteční, mít naději, věřit:
tajně doufat
doufat v zázrak
Doufáme v jeho pomoc. spoléháme se na jeho pomoc
Stále doufala, že se změní.
Doufám, že přijdete všichni.
2. ve funkci částice doufám, doufejme
vyjadřuje naději, víru v existenci, uskutečnění něčeho žádoucího • vyjadřuje opatrné, nejisté ap. potvrzení, snad ano:
On to doufám správně pochopí a snad se neurazí.
„Už by to snad mohlo být hotové, ne?“ – „Doufejme.“
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)

